Dokument III.D
Dokument III.D – Porušení čl. 5 odst. 1, čl. 6, odst.
Čl. 5 odst. 1:
„Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost…“
Čl. 6 odst. 1:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne… o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu…“
Čl. 6 odst. 3a:
„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
- být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu…
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci CIULLA C/a Itálie, 1990:
„Ustanovení odst. 1c) umožňuje zbavit jednotlivce svobody pouze v rámci zahájeného trestního řízení.“
- Rozhodnutí ve věci DEWEER C/a Belgie, 1980.
„Oficiální oznámení dané příslušným orgánem jednotlivci o tom, že je obviněný ze spáchání trestného činu.“
- Rozhodnutí ve věci REINHARDT a SLIMANE – KÄID C/a Francie, 1998:
„Trestní řízení ve smyslu čl. 6 začíná okamžikem, kdy je osoba „obviněna“. Může se jednat o den, který předchází postavení této osoby před soud, např. o den zadržení, sdělení obvinění či zahájení přípravného řízení. „Obvinění“ ve smyslu čl. 6 lze tedy definovat jako „úřední sdělení“ příslušných orgánů o tom, že jisté osobě je kladeno za vinu spáchání trestného činu, což má „významný dopad na situaci podezřelého.“
- Rozhodnutí ve věci KAMASINSKI C/a Rakousko, 1989; PÉLISSIER a SASSI C/a Francie, 1999:
„Ustanovení čl. 6 odst. 3a) poukazují na potřebu zvláštní pozornosti, jaká musí být věnována sdělení „obvinění“. Podrobný popis trestného činu hraje v trestním řízení velmi důležitou úlohu tím, že je to od okamžiku jeho doručení, kdy je podezřelý úředně písemnou formou upozorněn na skutkovou a právní podstatu obvinění proti němu. Čl.6 odst. 3a) – Úmluvy poskytuje obžalovanému právo, aby byl informován nejen o důvodu obvinění a to popsat jednání, která měl údajně spáchat a na nichž je obvinění založeno, ale také o zákonné charakteristice připisované těmto jednáním. Tato informace by měla být detailní.“
- Rozhodnutí ve věci H. C/a Belgie, 1987: (MUTATIS MUTANDIS)
„Podle zásad dobrého vedení spravedlnosti mají její rozhodnutí obsahovat náležitá zdůvodnění, o něž se opírají.“
- Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970:
„Výraz „bien – fondé“, který je použit ve francouzském textu čl. 6 odst. 1 odkazuje nejen na fakticky podložené obvinění, ale také na jeho podložení právní. Tudíž, kontrola platnosti, kterou provádí kasační soud, může vést k závěru, že nižší soudy, které prověřovaly fakta případu, na jejichž základě bylo obvinění postaveno, buď jednaly v rozporu s trestním právem nebo v rozporu s formami řízení, které jsou jeho základní podstatou, nebo zakládají neplatnost rozhodnutí o trestu, přinejmenším v prvním z těchto případů je obžaloba prokázaná jako nepochybně nepodložená.“
- Rozhodnutí ve věci BOZANO C/a Francie, 1986; WASSINK C/a Nizozemí; ÖCALAN C/a Turecko, 2003:
„Pokud jde o „zákonnost“ zbavení svobody, včetně dodržení „řízení stanoveného zákonem“, Úmluva v zásadě odkazuje na povinnost dodržovat hmotněprávní a procesní normy vnitrostátní legislativy, ale navíc vyžaduje i slučitelnost jakéhokoli zbavení svobody s cílem čl. 5: Chránit jednotlivce proti svévoli.“
- Rozhodnutí ve věci STOCKÉ C/a Německo, 1991:
„Zákonnost zbavení svobody musí být rovněž stanovena s přihlédnutím ke skutečnostem, které byly jejím důvodem.“
- Rozhodnutí ve věci BOUAMAR C/a Belgie, 1988; BENHAM C/a UK, 1996; ÖCALAN C/a Turecko, 2003:
„Je v první řadě na vnitrostátních orgánech, a zejména na soudech, aby interpretovaly a aplikovaly národní právo. Protože však dle čl. 5 odst. 1 nesoulad s vnitrostátním právem zakládá porušení úmluvy, musí soud vykonávat určitou kontrolu, aby zajistil, zda bylo národní právo respektováno.“
- Rozhodnutí ve věci GUZZARDI C/a Itálie, 1980:
„Úmluva vyžaduje, aby každé zbavení svobody bylo „oprávněné“. Tento pojem je obecný a platný v celém čl. 5 odst. 1.“
- Rozhodnutí ve věci WASSINK C/a Nizozemí, 1990:
„Oprávněností se rozumí soulad s hmotnými a procesními předpisy domácího zákona a také s účelem čl. 5 zejména ochranu proti svévoli.“
- Rozhodnutí ve věci JEČIUS C/a Litva, 2000; BUTKEVIČIUS C/a Litva, 2002:
„Výrazy „zákonné“ a „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ odkazují v čl. 5 odst. 1 – Úmluvy v zásadě zpět k národnímu právu a na závazek přizpůsobit je hmotným a procesním pravidlům z toho vyplývajících. Nicméně „zákonnost“ zadržení podle vnitrostátního práva není vždy rozhodující prvek. Soud navíc musí být přesvědčen, že zadržení během období, jež je zohledňováno, bylo slučitelné s účelem čl. 5 odst. 1 – Úmluvy, který je zábranou před tím, aby osoby byly zbavovány své svobody svévolným způsobem. Soud musí navíc zjistit, zda samotné vnitrostátní právo je v souladu s Úmluvou a zda obsahuje obecné zásady vyjádřené nebo zahrnuté v tomto článku.“
- Rozhodnutí ve věci BOZANO C/a Francie, 1986:
„Slovo „bezpečnost“ je třeba číst se slovem „svoboda“ a chápat takto jako ochranu proti svévolnému zasahování hmotného nebo procesního charakteru ze strany veřejného orgánu proti osobní svobodě.“
- Rozhodnutí ve věci WEMHOFF C/a Německo, 1968:
„Pod ustanovení čl. 5 odst. 1 – Úmluvy spadá každé odsouzení, i když je třeba vyčkat odvolacího rozsudku nebo oficiálního potvrzení odsouzení.“
- Rozhodnutí ve věci VAN DER LEER C/a Nizozemí, 1990; WASSINK C/a Nizozemí, 1990; ERKALO C/a Nizozemí, 1998:
„Úřady musí vyhovět požadavkům vnitrostátního práva v řízení týkajícího se zbavení svobody.“
- Rozhodnutí ve věci ASHINGDANE C/a UK, 1985; ENGEL a další C/a Nizozemí, 1986:
„Čl. 5 neupravuje aktuální podmínky zadržení, pokud tyto ve vyjímečných případech nevyvolávají problémy odlišného zacházení a nevedou k úvahám o tom, zdali nedošlo k zasahování do práva na svobodu a osobní bezpečnost.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument úzce souvisí s Přílohou VII. B – údajným „sdělením obvinění“ stěžovateli, které, jelikož neodpovídá ust. § 160 odst. 1 – tr. řádu, a lze ho podrobit pozitivnímu zjištění v souvislosti s opakovaně citovaným nálezem Ústavního soudu I. ÚS 46/96 (viz. obsah Dokumentu II.B), není zákonným sdělením obvinění.
V ústavní stížnosti v hlavě c) (příloha VII.GG) tato námitka zmatečnosti řízení – tedy „právní neplatnosti a neúčinnosti sděleného obvinění“, byla Ústavnímu soudu předložena, avšak tento namísto řešení námitky „neplatnosti sděleného obvinění“, jak vyplývala z odkazu na nález I. ÚS 46/96, věc řešil jako námitku „totožnosti skutku“, tato však ústavní stížností namítána nebyl a tudíž:
- Ústavní soud se nevypoádal žádným způsobem s námitkou neplatnosti sděleného obvinění!! (viz. Dokument II.F a Dokument III.M) Z tohoto důvodu stěžovatel namítá souběžné porušení čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst.
Jelikož stěžovatel již od března argumentuje tím, že jeho trestní řízení nebylo zahájeno podle zákona, nemohl být žádným způsobem omezován na osobní svobodě, proto žádá o aplikaci rozhodnutí (1) v první řadě a právě v souvislosti s porušením jeho práva na osobní svobodu a bezpečnost, k jehož průlomu došlo již nezákonným zásahem policie, jak je popsán v dokumentu II.A a podroben aplikaci v dokumentu III.B.
I přes opakovanou citaci nálezu Ústavního soudu I. ÚS 46/96, protože se jedná o nález dle vnitrostátního práva, který je sice pro orgány státu závazný, ale ve stěžovatelově případě je ignorován, podrobí stěžovatel přílohu VII.b zkoumání dle aspektů a pojmů Úmluvy tak, jak vnímá přímé porušení Úmluvy v souvislosti s touto přílohou.
Ve vztahu k rozhodnutí (2) si stěžovatel dovoluje stanovit, že jelikož jeho tzv. „sdělení obvinění“ neodpovídá zákonu, konkr. § 160 odst. 1 – tr. řádu, nemůže se jednat o „oficiální oznámení“ (analogicky též obsahem nálezu I. ÚS 46/96).
Stejným způsobem lze argumentovat i ohledně rozhodnutí (3) – definici „obvinění“, jak je tato rozvedena v tomto rozhodnutí (3), tzn. Že se má jednat o „úřední sdělení“, tak opět lze spolehlivě stanovit s přihlédnutím k nálezu I. ÚS 46/96, že příloha VII.b není „úřední sdělení“, když neodpovídá zákonu svým obsahem.
Podstatně šířeji se o „sdělení obvinění“ zmiňuje rozhodnutí (4), kdy v této části lze spojit tuto argumentaci i s rozhodnutími (5) a (6). Z těchto, k aplikaci předložených rozhodnutí, lze objektivně dedukovat obsah s odůvodněním sdělení obvinění. Podle vnitrostátního práva lze na fakt neexistence odůvodnění a přesných právních definicí a odkazů v obsahu přílohy VII.b, které souvisí nejen s v dokumentu II.B citovaným nálezem Ústavního soudu ČR III. ÚS 271/96, ale i s již uvedeným I. ÚS 46/96, potažmo i IV. ÚS 582/99, aplikovat nejen obecně závazné nálezy Ústavního soudu, ale hlavně obsah rozhodnutí (6). Jestliže se tedy obsah rozhodnutí (6) přímo porovná s obsahem přílohy VII.b, pak dle stěžovatele je závěr jediný možný. Tento závěr je, že příloha VII.b není zákonným sdělením obvinění a zakládá neplatnost všech následných rozhodnutí, tedy tento fakt, přímo dle pojmů Úmluvy, zakládá zmatečnost řízení. Příloha VII.b není podložena fakty, ani právem a je zcela neodůvodněna. Vzhledem k tomu, že dalších skoro 5 měsíců stěžovatel ani jeho obhájce nemohli nahlížet do spisů, tudíž se cokoliv dovědět o jeho důvodech (viz. Dokument III.E a Dokument II.B), je zřejmé, že příslušné orgány „jednaly v rozporu s trestním právem a v rozporu s formami řízení“, které toto právo předepisuje pro činnost těchto orgánů.
Další rozhodnutí (7), (8) a (9) pak „nedodržování hmotněprávních a procesních norem“ vnitrostátní legislativy řeší ve vztahu k „zákonnosti zbavení svobody stěžovatele“. Bylo již stanoveno, že zbavení svobody stěžovatele bylo svévolné, jelikož však v příloze VII.b nejsou uvedeny žádné „důvody obvinění“, pak je zjevné, že zbavení svobody na podkladě přílohy VII.b bylo také nezákonné (viz. rozhodnutí (8)).
Protože však „nesoulad s vnitrostátním právem zakládá porušení Úmluvy“ a vnitrostátní soudy, obzvláště Soud ústavní, se vyhnuly řádné aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, tak stěžovatel je přesvědčen, že rozřešit tento vážný spor ohledně zmatečnosti řízení a nerespektování národního práva zjevně spadá do jurisdikce Evropského soudu (viz. rozhodnutí (9)).
Ve vztahu ke požadavku Úmluvy na „oprávněnost“ zbavení svobody, která by snad mohla vyplývat ze souladu s hmotnými a procesními předpisy vnitrostátního práva (rozhodnutí (10) a (11)), stěžovatel předkládá, že jelikož postup orgánů, který předcházel vydání přílohy VII.b, který prakticky doprovázel okamžik vystavení tohoto právně neplatného dokumentu, a v neposlední řadě postup, který následoval po „zjevení se“ tohoto „papíru“, bylo a zůsůtává jeho zbavení svobody absolutně neoprávněným, dle termínů Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedeným faktům, pak stěžovatel odkazuje na aplikaci rozhodnutí (12), konkrétně na fakt, že se domnívá a zároveň požaduje po soudu, že jeho zadržování až do dnešní doby není slučitelné s účelem čl. 5 odst. 1 – Úmluvy a proto je zbaven osobní svobody svévolným způsobem. Proti tomuto, na území žalovaného státu, není prostředek, jak se bránit, když i Ústavní soud se řešení problému zmatečního řízení úmyslně vyhýbá (viz. Dokument II.F, příloha VII.HH a Dokument III.M). S ohledem na zoufalost této pozice stěžovatele, žádá tento rozřešení těchto problémů přímo Evropský soud.
V rámci aplikace pak stěžovatel předkládá i rozhodnutí (13), kterým by rád získal stanovisko, v návaznosti na předešle uvedená fakta, jakým způsobem zmateční řízení a jeho zadržování na základě neplatných rozsudků se odráží v porušení jeho práva na osobní bezpečnost. Vzhledem k absolutním ztrátám všeho, kromě vlastního života, se totiž stěžovatel domnívá, že žalovaný stát a jeho orgány nedodržováním vnitrostátních zákonů během řízení, které s ním probíhalo, ho přímo ohrožují na osobní bezpečnosti, je-li neoprávněně zbaven práva na osobní svobodu žalovaným státem a to nikoli jako pachatel libovolného trestného činu, ale jako oběť trestné činnosti orgánů státu.
Ve vztahu k posledním třem rozhodnutím (14), (15), (16) pak již jen stěžovatel dodává, že neplatné řízení nemůže mít platné účinky. Přesto je zavřen, omezen na osobní svobodě, likvidován bez předložení jediného jasného důkazu, že kdy vůbec jen byl na místě činu. Orgány žalovaného státu nevyhověly požadavkům vnitrostátního práva v řízení týkajícího se zbavení svobody, a stěžovatel se domnívá, že jeho případ je výjimečným excesem vzniknuvším na základě „odlišného zacházení s jeho osobou“, neboť to je jediná možnost, jak vysvětlit postup všech orgánů mimo platnou vnitrostátní legislativu.
Ovšem takový postup nemá místo v právním státě a demokratické společnosti.
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst.