Dokument III.F
Dokument III.F – Porušení čl. 6 odst. 1, 3c – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v souvislosti s kolizí v obhajobě.
Čl. 6 odst. 1
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o… oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“
Čl. 6 odst. 3:
c) „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
- obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.“
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci JOHN MURRAY C/a UK, 1996:
„Čl. 6 může hrát jistou roli i před zahájením soudního jednání, jeho aplikace v průběhu vyšetřování pak závisí na okolnostech případu.“
- Rozhodnutí ve věci BRENNAN C/a UK, 2001:
„I když je primárním cílem čl. 6, pokud jde o trestní věci, zajistit spravedlivé řízení prostřednictvím soudu, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění, neznamená to, že by se toto ustanovení nevztahovalo na přípravné řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 3 může být významné před tím, než je případ projednáván soudem, jestliže je pravděpodobné, že spravedlnost řízení bude vážně narušena určitým selháním v přípravném řízení.“
- Rozhodnutí ve věci POITRIMOL C/a Francie, 1990:
„I když právo obžalovaného být účinně hájen obhájcem není absolutní, patří mezi základní prvky trestního řízení.“
- Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970:
„V demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy právo na spravedlivý výkon spravedlnosti zaujímá natolik význačné místo, že omezující interpretace čl. 6 odst. 1 nemůže vyhovovat cíli a účelu tohoto ustanovení.“
- Rozhodnutí ve věci KAMASINSKI C/a Rakousko, 1989; KREMZOW C/a Rakousko, 1993:
„Čl. 6 odst. 3c) umožňuje smluvním státům zvolit si způsob a podmínky výkonu práva na obhajobu; úkolem soudu je zjistit, zda je zvolený přístup v souladu s kontradiktorností řízení.“
- Rozhodnutí ve věci EDWARDS C/a UK, 1992:
„Ustanovení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy vyžaduje, aby byly zpřístupněny všechny relevantní důkazy, jež mají v držení ve prospěch i v neprospěch obžalovaného.“
- Rozhodnutí ve věci BENDENOUN C/a Francie, 1992:
„Pokud stěžovatel neměl přístup ke kompletním spisům, které však byly přístupné protistraně, neměl možnost se vyjadřovat k tvrzením v nich uvedeným a vybrat z nich ta, která by svědčila v jeho prospěch.“
- Rozhodnutí ve věci BARBER`A, MESSEQLÉ a JABARDO, 1988:
„Je povinností žalobce informovat obviněného o souhrnu faktů, které budou použity proti němu tak, aby si ten mohl podle toho připravit a předložit svou obhajobu.“
- Rozhodnutí ve věci CROISSANT C/a Německo, 1992:
„Právo být zastoupen obhájcem dle vlastního výběru může být omezeno, přání obviněného či obžalovaného nemusí být respektována ze závažných důvodů v zájmu spravedlnosti.“
- Rozhodnutí ve věci KAMASINSKI C/a Rakousko, 1989: (MUTATIS MUTANDIS)
„Ustanovení čl. 6 odst. 3c) Úmluvy zavazuje vnitrostátní orgány zasáhnout jen tehdy, pokud neplnění povinností obhájce je zjevné, nebo pokud jsou o něm jiným způsobem dostatečně informováni. Soudním orgánům přísluší, aby zajistily spravedlivý charakter řízení.“
- Rozhodnutí ve věci LALA C/a Nizozemí, 1994; PELLADOAH C/a Nizozemí, 1994; VAN GEYSEGHEM C/a Belgie, 1999:
„Pro spravedlnost trestního systému je velmi důležité, aby byl obžalovaný adekvátně obhajován, jak v první instanci, tak v odvolacím řízení. Soudním orgánům přísluší, aby zajistily spravedlivý charakter řízení.“
- Rozhodnutí ve věci SCHENK C/a Švýcarsko, 1988; WAITE a KENNEDY C/a Německo, 1999:
„Soudu nepřísluší zabývat se omyly ve skutkovém stavu a v právním posouzení věci, jichž se údajně dopustily vnitrostátní soudy kromě případů, kdy v důsledku těchto omylů došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Navíc, i když čl. 6 odst. 1 – Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje přípustnost důkazů nebo způsob jejich hodnocení, neboť to je v první řadě věcí vnitrostátního práva a vnitrostátních soudů.“
- Rozhodnutí ve věci ATLAN C/a UK, 2001: (MUTATIS MUTANDIS)
„Čl. 6 odst. 1 v zásadě požaduje, že by orgány obžaloby měly odhalit obhajobě všechny podstatné důkazy, které mají ve svém držení, jak pro, tak proti obviněnému. Úkolem soudu je zjistit, zda rozhodnutí tvořící použitý postup v daném případě vyhověla požadavkům sporného soudního řízení a rovnosti zbraní, a zda zahrnovala přiměřené záruky k ochraně zájmů oviněného. Opomenutí obžaloby předložit sporné důkazy procesnímu soudci a povolit mu tak, aby rozhodl o otázce odkrytí důkazů, zbavilo stěžovatele spravedlivého procesu.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument se týká souvislostí okolo existující kolize v obhajobě, se kterou se soudy vypořádaly tvrzením, že „kolize nenastala, když stěžovatel nevypovídal“ (viz. Příloha VII.z, str. 9, 1. odst., 7.-8. řádek; Příloha VII.AA, str. 13, 4. odst., 5.-6. řádek; Příloha VII.HH, str. 4, 2. odst., označeno zeleně) v přípravném řízení. Tedy Městský soud v Praze (Příloha VII.z), Vrchní soud v Praze (Příloha VII.AA) a Ústavní soud ČR (Příloha VII.HH) se s existující kolizí vypořádaly tímto způsobem.
Skutečnost je ovšem taková, že stěžovatel v přípravném řízení vypovídal (Příloha VII.c), jeho výpověď byla použita orgány státu k odůvodnění dílčího rozhodnutí (Příloha VII.d), aby následně byla obžalobou soudům zatajena. Výjimkou byl Ústavní soud ČR, kterému svou výpověď stěžovatel předložil (viz. obsah hlavy f) Příloha VII.GG), přesto ji tento soud zcela ignoroval (viz. Dokument II.F).
Stěžovatel předkládá k aplikaci rozhodnutí (1), (2) a (3). Je totiž nepochybné, že ke kolizi v obhajobě došlo v přípravném řízení a to od okamžiku, kdy stěžovatel vypověděl dne 8. března 2001 před soudcem Obvodního soudu pro Prahu – 3 (Příloha VII.c), až do počátku hlavního líčení dne 6. března 2002 (Příloha VII.n), kdy se JUDr. Starý vzdal obhajoby manželky stěžovatele. Lze ve vztahu k rozhodnutí (2), spolehlivě stanovit, že kolize v obhajobě, jež nastala v přípravném řízení, je výrazné selhání přípravného řízení, které narušilo spravedlnost celého trestního řízení. Vzhledem k výslednému rozložení použitých důkazů, je ividentní, že stěžovatel nemohl být účinně hájen svým obhájcem, který zároveň obhajoval oba jeho „spoluobviněné“, jejichž výpovědi byly proti němu použity.
Ve vztahu k aplikaci rozhodnutí (4), v obecné rovině stěžovatel uvádí, že veškeré orgány státu interpretovaly právo podle čl. 6 odst. 3c) – Úmluvy, v aspektu kolize v obhajobě, zcela omezujícím způsobem a jen v neprospěch stěžovatele, což plně koresponduje se vším ostatním, co se v jeho případě uskutečnilo.
Rozhodnutí (5) je zde předloženo z toho důvodu, že stěžovatel je přesvědčen, že prověření zvoleného způsobu realizace jeho obhajoby a způsobu, jakým se orgány státu s kolizí v obhajobě vypořádaly, je v tento okamžik již jen úkolem sudu.
Rozhodnutí (6), (7), (8) a (13) pak přímo souvisí s analogickou situací stěžovatele, když obžaloba soudům zatajila Přílohu VII.c výpověď stěžovatele ze dne 8. března
Následující rozhodnutí (9), (10) a (11) jsou zde uvedeny z toho důvodu, že z nich jasně vyplývá povinnost orgánů státu zasáhnout a zajistit spravedlivý proces. V této souvislosti je třeba zdůraznit postoj a jednání strany obžaloby v souvislosti s tímto problémem. Již v Dokumentu II.E stěžovatel na tuto skutečnost upozorňoval a tedy opět žádá, aby bylo pečlivě přeloženo do jednacího jazyka soudu vše, co prohlašovala strana obžaloby dne 22. března 2002, jak je to zachyceno na Příloze VII.v, str. 25, označeno zeleně. Je totiž zjevné, že orgány státu nezajistily spravedlivý charakter řízení.
Poslední rozhodnutí (12) je zde předloženo k aplikaci z toho důvodu, že se stěžovatel domnívá, že celá tato věc je omyl právního posouzení věci způsobený přímým porušením Úmluvy ze strany obžaloby, tudíž rozhodnutí (12) je na tento případ aplikovatelné, neboť důsledek – porušení práva svobod je evidentní.
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1, 3c – Úmluvy a to v souvislosti s existující a prokazatelnou kolizí v obhajobě, jež vyplynula v přípravném řízení z aktivní činnosti orgánu státu spočívající v zatajení výpovědi stěžovatele pořízené dne 8. března 2001.