Dokument III.N
Dokument III.N – Porušení čl. 14 – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Čl. 14:
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci VAN DER MUSSELE C/a Belgie, 1983:
„Stačí, aby se předmět sporu zcela nevymykal obsahu ustanovení, které je s ním spojováno“…
- Rozhodnutí ve věci SCHMIDT a DÄHLSTRÖM C/a Švédsko, 1976:
…“aby kritizované opatření bylo přímo spojeno s výkonem Úmluvou zaručeného práva nebo svobody“…
- Rozhodnutí ve věci ABDULAZIZ, CABALEZ a BALKANDALI C/A UK, 1985:
…“anebo, aby okolnosti daného případu spadaly do oblasti Úmluvou zaručeného práva.“
- Rozhodnutí ve věci BELGICKÝ JAZYKOVÝ PŘÍPAD C/a Belgie, 1968:
„Rozdíl v jednání ve dvou analogických nebo srovnatelných situacích se stává diskriminační ve smyslu čl. 14 – Úmluvy, pouze tehdy, jestliže orgán, kerý jej činí, nemůže tento rozdíl objektivně a rozumně odůvodnit. Je na stěžovateli, aby prokázal, že s ním bylo nakládáno hůře, než s jinou fyzickou osobou v „analogickém postavení.“
- Rozhodnutí ve věci KARLHEINZ SCHMIDT C/a Německo, 1994; SALGUEIRO DA SILVA MOUTA C/a Portugalsko, 1999; FRETTÉ C/a Francie, 2002:
„Pro účely čl. 14 – Úmluvy odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené.“
- Rozhodnutí ve věci BARAONA C/a Švýcarsko, 1987:
„Problém na základě vztahu těchto dvou ustanovení může vzniknout tehdy, jestliže v určitém stádiu trestního řízení by například úřad veřejného prokurátora měl více času k předložení svého stanoviska, než obžalovaný.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument se týká čtyřech různých linií jež jsou obsaženy v Dokumentech II. V prvním vnímá stěžovatel jako možnou aplikaci v souvislosti s celým přípravným řízením a s dlouhodobým porušováním rovnosti zbraní, jak je toto popsáno v Dokumentech II.B a II.D. Navíc tento aspekt úzce souvisí s aplikací východisek k porušení čl. 6 odst. 1, 3a), b) – Úmluvy, jak je rozepsáno v Dokumentu III.E. V dalším poté v linii vztahující se ke dni 6. březnu 2002, kdy stěžovatel bez objektivního důvodu nebyl přítomen hlavnímu líčení, jak je toto popsáno v Dokumentu II.D a aplikováno k východiskům k porušení čl. 6 odst. 1, 2, 3d) – Úmluvy, jak je rozepsáno v Dokumentu III.H. Předposlední linie se vztahuje k uložení výjimečného trestu stěžovateli, jak je toto popsáno v Dokumentu II.E (str. 7. – 8.), bez objektivního a relevantního důvodu, a aplikováno k východiskům k porušení čl. 7 – Úmluvy, jak je toto rozepsáno v Dokumentu III.L. V posledním pak, je to linie týkající se postupu Ústavního soudu při vyřizování ústavní stížnosti stěžovatele, jak je popsáno v Dokumentu II.F a jak toto souvisí s obsahem aplikace jednotlivých východisek v Dokumentech III.K, III.L, III.M.
- první linie – Postup v přípravném řízení:
Zde bezprostředně si stěžovatel dovoluje nabídnout rozhodnutí (4), neboť, jak je popsáno v úvodu Dokumentu II.D, v jeho případě měla strana státního zastupitelství spisový materiál po celou dobu k dispozici a měla více času k předložení svého stanoviska, než stěžovatel, neboť až po podání obžaloby, se stěžovatel dozvěděl, jak je koncipována, z důvodů neustálých změn v obsahu obvinění, o nichž se neměl možnost dozvědět. Strana obžaloby tudíž měla 11 měsíců na přípravu obžaloby, zatímco stěžovatel měl pouhý měsíc po jejím podání, na skutečnou přípravu své obhajoby.
Postup strany obžaloby v přípravném řízení, jež je předmětem sporu, se nevymyká obsahu tohoto ustanovení, je přímo spojen s výkonem Úmluvy zaručeného práva, proto tedy stěžovatel nabízí aplikaci rozhodnutí (1). Rozdílné zacházení se stěžovatelem nelze objektivně a rozumně odůvodnit a protože bezdůvodná diskriminace stěžovatele úzce souvisí s porušováním rovnosti zbraní, lze dovodit, že se stěžovatelem bylo zacházeno hůře, než s jakýmkoliv jiným obviněným. Proto tedy stěžovatel nabízí k aplikaci na svůj případ i rozhodnutí (2) a (3).
- druhá linie – Postup Městského soudu v Praze dne 6. března 2002:
Postup soudu žalovaného státu je rozepsán v Dokumentu II.D a úzce souvisí s porušováním čl. 6 odst. 1, 2, 3d) – Úmluvy, jak je popsáno v Dokumentu III.H. Stěžovateli bylo soudem zabráněno v účasti na hlavním líčení bez uvedení rozumného a zákonného důvodu (viz. Příloha VII.n str. 2)!
Stejným způsobem tedy stěžovatel nabízí aplikace rozhodnutí (4), neboť strana obžaloby měla oproti stěžovateli bezdůvodnou výhodu v reagování na prováděné důkazy.
Opět pak podle rozhodnutí (1) se předmět sporu nevymyká obsahu ustanovení a je spojeno s výkonem Úmluvou zaručeného práva. Jelikož však odlišnost v zacházení mezi stěžovatelem a jinými obžalovanými postrádala jakékoliv zákonné odůvodnění, bylo jednoznačně diskriminační, proto tedy stěžovatel nabízí aplikaci rozhodnutí (2) a (3).
- třetí linie – Uložení výjimečného trestu stěžovateli:
Zde se jedná o souběžné porušení s čl. 7 – Úmluvy, jak je popsáno v Dokumentu II.E (str. 7. – 8.) a aplikováno v Dokumentu III.L.
Na tuto linii stěžovatel nabízí k aplikaci rozhodnutí (1), (2) a (3), neboť předmět sporu se nevymyká obsahu tohoto ustanovení, je prímo spojen s výkonem Úmluvou zaručeného práva, a jelikož uložení výjimečného trestu nebylo objektivně a zákonně odůvodněno, uložení takového trestu je diskriminační samo o sobě.
- čtvrtá linie – Ignorování judikatury Ústavního soudu při vyřizování ústavní stížnosti stěžovatele přímo Ústavním soudem ČR:
Tato linie úzce souvisí s postupem Ústavního soudu ČR, jak je popsán v Dokumentu II.F a aplikován na východiska k Úmluvě v Dokumentech III.K, III.L a III.M.
Opět na tuto linii stěžovatel nabízí k aplikaci rozhodnutí (1), (2) a (3). Aby neopakoval již výše chované, dovolí si upřesnit, v čem konkrétně spatřuje diskriminační jednání Ústavního soudu ČR.
Ústavní soud v minulosti vydal celou řadu nálezů ve věcech jiných stěžovatelů, kdy shledal porušení Ústavy ČR a využil svou kasační pravomoc. Tento prvek je obzvláště významný pro aplikaci nálezu I. ÚS 46/96, kdy situace stěžovatele je zcela analogická k situaci toho, v jehož věci byl tento nález vydán.
Jedná se o nejzávažnější záležitost a to zmateční řízení!!
Přestože stěžovatel se na nález I. ÚS 46/96 přímo odvolával v ústavní stížnosti, Ústavní soud se sporné otázce vyhnul a na místo „neplatnosti sděleného obvinění“ řešil aspekt „totožnosti skutku“, který ovšem stížností namítán nebyl.
Vzhedem k tomu, že Ústavní soud ignoroval, jak obsah ústavní stížnosti, tak své vlastní nálezy v předchozích věcech, je dle stěžovatele, jeho postup jednoznačně diskriminační, neboť nemá rozumné a objektivní odůvodnění.
Závěrečný návrh stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal následující čtyři porušení čl. 14 – Úmluvy:
- Porušení čl. 14 – Úmluvy zároveň s porušením čl. 6 odst. 1, 3a), b) – Úmluvy, v přípravném řízení;
- Porušení čl. 14 – Úmluvy zároveň s porušením čl. 6 odst. 1, 2, 3d) – Úmluvy, při hlavním líčení konaném dne 6. března 2002 před Městským soudem v Praze;
- Porušení čl. 14 – Úmluvy zároveň s porušením čl. 7 odst. 1 – Úmluvy, při udělování výjimečného trestu bez zákonných důvodů;
- Porušení čl. 14 – Úmluvy zároveň s porušením čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 13 – Úmluvy, při řízení před Ústavním soudem ČR.